Jednoho dne ségra přišla s tím, že se přihlásíme do televizní soutěže „5 proti 5“ na Primě. Já jsem na to měl jako vždy pevný a jasný názor „Mě je to jedno“. A tak se stalo to, že nás opravdu přihlásila!

Byli jsme pozváni na casting – česky by se tomu dalo říct „pokec“. Tak jsme jeli do Prahy a jelikož jsme si nevzali ani mapu a naplánovaná cesta ze stránek mapy.cz nás zavedla někam jinam, musel nás zachránit známej z Prahy, kterej se tam vyzná. První problém nastal ve chvíli, kdy jsme čekali kde se objeví a on se sice objevil, ale nikdo neuhádnul jakým autem přijel, protože přišel pěšky a nás bylo v autě pět.

Sice byl ještě volnej kufr, ale ochotně jsme ho pustili na přední sedadlo aby mohl navigovat a zbytek se nahustil dozadu. Měl s sebou jen příruční mapku a tak jsme trochu bloudili a hledali cílovou ulici, kterou jsme nakonec našli, zaparkovali a vyskákali z auta.

Začalo hledání místa setkání. Našli jsme číslo baráku a tam jen nějaký vysklený dveře, který vedly do temně vyhlížejícího dvora. Naštěstí o dva metry dál byla nějaká kavárna a na dveřích cedule s textem „5 proti 5“ a tak jsme si vybrali radši kavárnu než dvůr.

Na jednom místečku seděla šéfka s notebookem a začli jsme si povídat. Vysvětlila nám pravidla, zeptala se kdo bude kdo, dali jsme jí nějaký papíry s infem o sobě + nějaký příběhy, vyzkoušela na nás pár otázek a sdělila nám, že jsme v castingu prošli.
Stejně je to takový záhadný slovo „casting“ a přitom je to jen pokec a očíhnutí lidí, aby si tam náhodou nepozvali nějaký vágusáky. I když na Nově to bejvalo naopak, například v Doremi, kde čím větší vágusák, nejlíp ještě mentálně postiženej, tím líp aby se mu všichni mohli smát :-(

Tak jsme se zase sbalili a šinuli si to pryč. Kvůli chvilce jsme jeli takovou dálku, ale zase nám slíbili pětikilo na osobu až tam dojedem, tak to bude aspoň na benzín. Domů jsme dorazili za tmy a zbejvalo jen čekat na email, nebo telefon.

Konečně přišel email s datem, kdy se máme dostavit na natáčení. Sice to bylo asi o půl roku dýl, než to bylo plánovaný, ale aspoň tak. To jsem si poprvé uvědomil, že už se z toho nevyvlíknu. Kromě ségry a mamky se tam nikomu nechtělo. Takže jsme skuhrali, ať si tam vyberou někoho jinýho, že si náhodou zlomíme nohy a podobně, ale bylo nám to prd platný. Když už se blížil datum odjezdu, řek jsem si „Dost bylo skuhrání, je čas se s tím smířit“. Maximálně vyhrajem nějaký peníze.

Na soutěž jsme se téměř vůbec nepřipravovali, přišlo mi to zbytečný. Celá naše příprava spočívala v tom, že jsme se asi hodinu navzájem zkoušeli v odpovídání na otázky během dvaceti vteřin, abychom zjistili kdo z nás je nejvhodnější na finále, kdybychom se do něj dostali. Takže si to každej zkusil dvakrát a tím byla příprava u konce.

V den odjezdu jsme vstávali asi ve čtyři hodiny ráno, to je moje obvyklá doba kdy chodím spát, tak jsem měl trochu problém a vyrazili do Děčína pro druhou půlku týmu. Jelikož s náma jelo i obecenstvo, muselo se jet dvěma autama. Bylo mi řečeno, že si nemám brát mapu (a já na ni myslel), že je všechno zařízený. Tak jsem tomu věřil a držel se za autem s medvědem (člověk) a ségrou (velitelkou družstva) přilepenej na jejich nárazníku.

Pravda, na dálnici mi jednu chvíli trochu ujeli, páč mě přibrzdilo auto, který vypadalo že mě chce předjet, tak jsem mu uhnul z levýho pruhu do „nákladního“ pruhu, jenže on na to neměl, měl by si sbalit věci a jít na zahradníka (oblíbená fráze jednoho mého učitele), a uhnul taky. Tak když jsem se vymotal od náklaďáků a snažil jsem se dohnat, musel jsem vsadit na to, že je taky přibrzdí nějakej zahradník, jelikož hnát to víc jak 160 km/h se mi zdálo už moc.
V Praze jsme zastavili u benzínky a čekali opět na doprovod, který nás má zavést do studia. Doprovod přijel autem (poučen z minula, protože tentokrát by ho kufr neminul) a vzal si s sebou ještě jednoho jako posilu. Takže jsme jeli tři auta jak vláček zasebou.

Když jsme dojeli do cíle, zastavili jsme na parkovišti, vybalili x tašek s oblečením, jídlem a pitím a šli do studia. Prošli jsme vrátnicí, ve které nám řekli, že máme jít nakonec a doprava. Bylo to předkoncem a doleva. Cestou jsem měl neblahý pocit, protože okolí mi připomínalo můj první a poslední pracovní den v továrně. Jen jsem čekal kdy mě někdo pošle do nějaký haly a postaví před lis. Prostě továrnický haly. Žádný naleštěný budovy, ale normální továrna. V jedný hale něco řezali a hoblovali, ve druhý natírali a další měla nad vraty ceduli s nápisem „Studio“. Zapadli jsme tam a protože byl ještě čas, zahráli jsme si stolní fotbal. Byl kupodivu zadarmo.

Hala vypadala jako normální tovární hala. Železný vrata, na zemi beton a prkna, na stropě tovární lampy, flekatej strop, místama překrytej igelitem. Doprostřed haly byly zasazený kulisy a na stropě pod lampama ještě filmové osvětlení. Naproti tomu hlediště, v několika řadách křesla do vejšky. Kolem asi šest kamer, vlevo u zdi technika a za hledištěm ještě nějaký pulty.

Nejdříve nás nahnali do speciální garáže, teda chtěl jsem říct místnosti s lavičkama a stolama, dostali jsme papíry a propisky a měli zapisovat odpovědi. Otázek nám diktovali celkem 200, nebo 300, už nevím, protože je nečíslovali od nuly. Na některý jsem nenapsal nic, protože mě buď nic nenapadlo, nebo někdo poblíž řekl svůj nápad, který mu připadal natolik vtipnej, že se musel podělit s ostatníma a tím mi zahlušil myšlenky na jiný slova a opisovat jsem nechtěl.

Když se začalo natáčet, poslali nás do hlediště a výrazně (a marně) upozorňovali že podlaha před hledištěm je naleštěná a že se tam stoupat nesmí. Tón tohohle zacházení se mi vůbec nelíbil a hlavní organizátorku přesunu lidí jsem začal ihned nenávidět. Následně přišel rejža a vysvětlil nám co a jak se bude dít během celý hry, kde kdo kdy bude stát, načež jsme to hned zapomněli.

Potom nastoupily dvě rodiny a začalo se. Na začátku, nakonci, mezi jednotlivými předěly a při každém úspěchu se muselo tleskat. Bylo to unavující, otravující a nakonec mě to tak zblblo, že i když jsem byl už potom na konci mimo hru i hlediště a uslyšel jsem „prosím potlesk“, tak jsem měl nutkání zcela automaticky začít tleskat.

Sezení na malejch židličkách taky dvakrát příjemný nebylo a po chvíli mě brněl celej člověk. Pak jsem zjistil, že tyhle malý židličky jsou jen v první řadě. Dál jsou normální křesílka, ale ty jsem naštěstí vyzkoušel jen jednou, protože bych se jinak usmažil. Čím dál bylo totiž větší vedro. Bylo tam snad padesát stupňů a nikde žádnej větrák, protože je prej někdo ukrad. Ze všech lil pot, kór ze soutěžících, který tam chodili každou chvíli osušovat, ale jen co se od nich otočili, tak to bylo jako předtím. Někteří soutěžící měli úplně propocený trička, no sauna. Nakonec jim i došli ubrousky na osušování... Jen se divím, že to tam s nikým neseklo, protože to bylo fakt na umření.

Samozřejmě že jsme šli na řadu jako poslední, takže jsme se nejdřív usmažili v hledišti a teď šli ještě pod světla... Nejdřív nás ale nahnali do maskérny. Tam se šlo dalšími železnými vraty, chodbou kde ze stropu visel nějakej kabel pravděpodobně pro soutěžící, kteří to nezvládnou a chtějí se oběsit. V maskérně, kterou připomínaly jen stoly se zrcadly (jinak bych tam hledal soustruh), nás napudrovali, pět sekund každého a šli jsme do výhně.

Ve výhni nám nasadili mikrofony, zavěsili nám je za uši, připadal jsem si jako robokop a pak nás vyzkoušeli, pěkně jednoho po druhém, jestli umíme počítat do deseti. No a mohlo to začít. Moderátor nás, za hlasitého potlesku, přivítal, ale já vůbec přes ten kravál neslyšel koho vítá, tak jsem tak odhadnul kdy jsem na řadě a kdy mám začít mávat. Pak přivítal soupeře a vesele nastalo pravidelné přebalování, respektive utírání potu.

Pak už soutěž pokračovala tak jak je normálně k vidění. Moderátor (píšu moderátor, protože říkat mu Petr mi přijde drzý a pan Novotný zase divný) měl ještě v uchu sluchátko a když se něco dělo, tak hned o všem věděl a mohl se domluvit, nebo mu mohli dávat instrukce během průběhu. Byla sranda pozorovat, jak se lidi u televizí oblbujou, když se za den natočí asi pět dílů pořadu, ale v TV všechno probíhá jakoby den po dni. Takže když postupujeme do dalšího dílu, tak to není za deset minut jak to doopravdy je, ale zítra. Jenže my jsme opravdu postoupili a pro nás bylo zítra opravdu zítra, protože bylo konec natáčení a museli jsme přespat v Praze do dalšího dne. Samozřejmě že bysme se do dalšího dílu nedostali snadno, kdybychom trochu nepodváděli, teď už to říct můžu. Bylo nás totiž šest, oproti povolených pěti. Velkej medvěd (člověk) měl jako pomocnýho rádce malýho medvěda (plyšák), kterej tam vyváděl pořád nějaký vopičárny (medvěd – vopičárny) a stejně prd radil, takže to snad tolik nespravedlivý nebylo. Naštěstí jsme se dohodli, že natáčení pojede v kuse a vynecháme pauzu na oběd (a to i následující den), takže jsme se tam neusmažili k smrti.

Náš doprovod nás zavedl k hotelu, který nám televize zaplatila a měli jsme k tomu i snídani, kde si každý mohl nabrat kolik čeho chtěl. Hotel byl fajn, měli jsme pro sebe celý patro s obrovským bakónem. Já si ale ničeho neužil, protože mě bolela hlava a byl jsem unavenej, tak jsem byl rád že sedim. Ostatní se sbalili a šli utrácet peníze, který dostali za účast, takže šli někam do hospody na večeři. Po chvíli co se vrátili jsme šli spát. Já se vůbec nevyspal, sice jsem byl unavenej, ale po chvíli jsem se vzbudil a nemohl usnout. Pak zas někdo kecal pod oknem a nehodlal odejít. I potom jsem se snad desetkrát v noci probudil bez nějaký příčiny.

Druhej den jsme se nasnídali a hned u nás byl zase náš doprovod který nás zavedl zpátky do studia. Tentokrát tam nebylo takový vedro, ale jak jsme se dostávali pořád do dalších kol (šlo to hladce, 6 proti 5 – neměli šanci), tak s přibývajícím časem přituhovalo.

A pak se to náhle stalo. Nastoupili proti nám taky podvodníci. Bylo jich taky šest, protože jedna soutěžící byla těhotná. A to se nám stalo osudným, nebyli jsme připraveni na takovou přesilu a podlehli jsme. Sbalili jsme si fidlátka, schramstli peníze za účast a ještě se podívali na ty co nás porazili (taky nic nevyhráli) a šli jsme pryč. Abych řek pravdu, tak jsem byl i docela rád, že jsme s tím cirkusem konečně skončili, protože už mě to šaškování přestávalo bavit, kór v tom vedru. Říkal jsem si „tak ať už vyhrajem nebo jdeme domů“. Za tu dobu co jsme tam byli, to je asi celkem 9 dílů, nevyhrál nikdo nic.

Cestou zpátky jsme se rozdělili, medvědí auto jelo cestovat někde po Praze, doprovod jel domů a my taky domů. Jenže jsme neměli mapu a tak nám bylo řečeno „Jeďte jako do hotelu a pak na Teplice“. Jelikož já si z celý cesty do hotelu pamatoval jen nárazník doprovodu, tak mi to moc nepomohlo, ale Teplice bych snad najít mohl. A taky že jo, našli jsme nějakej okruh nebo co to bylo za polodálnici a vesele jeli směr Teplice. Jenže najednou cedule s šipkou doprava a s nápisem Teplice. Bylo mi to divný ale když říkali, že tam mám jet, tak jsem tam zahnul. A od tý doby jsme už nenašli žádnou značku s nápisem Teplice. Nakonec jsme si, po chvíli bloudění, vytyčili novej cíl a to Liberec a následně Česká Lípa a už to bylo v pohodě. Akorát jsme přijeli z druhý strany než jsme původně chtěli.

Zjímavý bylo, že jsem při soutěžení neměl žádnou trému a když jsem se podíval do publika, připadalo mi spíš že se to publikum bojí nás. Dřív jsem se zajímal o natáčení filmů a režírování a tohle mi to docela připomnělo. Jenže mi to připadá jako takový plejtvání. Šest kamer na obyčejnou soutěž. Já vim, je to potřeba, jinak by to vypadalo strašně, ale stejně. S tím by se daly dělat lepší věci.

Během soutěže jsem přestal nenávidět hlavní organizátorku a naopak ji začal chápat. Když řekne aby někdo z hlediště přešel na druhou stranu, která musí být obsazená kvůli záběrům, a dotyčný tam šel tak rychle, že ho předběhli i dva slimáci – a ještě si to okomentuje „to je rychlost co?“, tak není divu, že může působit protivně. A když má s takovýmhle „stádem“ pracovat každý den, tak jí naprosto chápu. Bude to asi něco podobnýho jako „zákazník“. Kdo něco prodává nebo nabízí, ten bude vědět.

Ale největší záhadou pro mě byl Petr Novotný. Všichni si ho jistě dokáží představit, pořád se směje a vypráví vtipy. Když se o něm zmíníte ve společnosti, která chce bejt „lepší“, bude vám o něm tvrdit asi tohle: „Je to upocenej magor, kterej se směje vlastním trapnejm vtipům, nikdy na něj nekoukám“. Já tenhle názor nikdy neměl a nemám. Pokud jde o to kdo se směje vlastním vtipům, tak teď si vzpomínám na jeden případ a taky to byl nějakej moderátor v zábavnym pořadu, vyprávěl vtip, takovej ten vtip, kterej je vtipnej tim, že se vypravěč nesměje, jenže on nikdo nepochopil, že je konec vtipu a tak se nikdo nesmál. To má bejt podle těch lidí asi lepší... No nic, každopádně na první pohled vypadal Petr Novotný tak jak ho všichni známe. Na druhý pohled však vypadal odtažitě, jakoby lidi byli prostě nějaký figurky, který jeden den přijdou a maximálně druhej den odejdou – a ono to tak i je. Na třetí pohled vypadal zase jako kamarád s každým, každého rád vidí a všude veselo. Málokdy se mi stane, že bych na někoho potřeboval čtvrtý pohled, ale tady ani ten třetí nestačil a k dalšímu už jsem se nedostal. Takže nevím. Každopádně ať ho odsuzuje kdo chce jak chce, je to jejich věc. Mě stačilo podívat se na pár dílů soutěže 5 proti 5 a bylo mi jasný, že je to vysoce inteligentní a chytrý člověk s velkými všeobecnými znalostmi. Škoda, že ta soutěž netrvala dýl, takhle ve mě bude furt něco vrtat, jaký vlastně doopravdy je, i když by mi to mohlo bejt jedno.

Vždycky jsem se smál, směju a možná i smát budu tomu, co vždycky říkají soutěžící a taky tomu co dělají. Ale teď už si tím zas tak úplně na 100% jistej nejsem.
A to je za prvé věta „Nevadí, že jsme nevyhráli peníze, hlavně že jsme si zasoutěžili“. Samozřejmě, že tam všichni jdou kvůli penězům a tahle věta mě vytáčela. To to nikdo neumí přiznat? Jenže když jsme pak odcházeli, tak kromě peněz i to samotný soutěžení bylo docela zábavný. Prostě je to jiný než jen tak u televize, kde člověk nic nemůže ovlivnit.
Za druhé je to tleskání sám sobě. Nevěřícně jsem kroutil hlavou nad tím, jak někdo může sám sobě tleskat, když řekne něco dobře. Snad mu mají tleskat ostatní a ne on sám sobě. Jenže zase, nevím jestli je to tím, že tam člověk navykne automaticky tleskat kdykoli když tleskají ostatní, ale prostě řeknu slovo, ono je správně a teď koukám co dělám – ježišimarja já tleskám! A sám sobě! Já! Možná je to i tím, že člověk řekne slovo, moderátor o tom pět minut vtipkuje a pak člověk už ani neví, že to řekl on. Každopádně jsem se potom přistihl, že se hlídám abych náhodou netleskal sám sobě, což je úplná ptákovina, takže příště (jestli nějaký příště bude) budu tleskat kdykoli, budu se soustředit naplno na soutěž, ne na netleskání a budu holt za vola.

Tahle soutěž je docela promyšlená, i když to tak asi nevypadá. Každopádně má několik chyb, který by se měli změnit. Rozhodně je chyba, že se soutěžícími moderátor neprobere to, o čem se s nima bude bavit. Jelikož od přihlášky uběhne půl roku a víc, člověk už ani neví co tam napsal, takže ani na co se ho bude ptát. Ale to není chyba hry, na rozdíl od finále, který je úplně špatný a mělo by se předělat, jak kvůli soutěžícím, tak kvůli moderátorovi. Teď je to tak, že první soutěžící má dvacet sekund na to aby odpověděl asi na pět otázek. Potom druhý soutěžící má dvacetpět sekund na ty samé otázky, ale nesmí říct to co ten před ním.
Je to nespravedlivé, protože pokud má někdo dlouhé otázky, tak než to moderátor přečte, užírá to čas. Když neví a pokračuje na další otázce, dostane se potom zase zpátky k té nezodpovězené a zase ji musí celou přečíst.
Ten kdo má kratší otázky, je na tom líp. Taky moderátor se nesmí přeřeknout a když, tak tím obírá soutěžícího o čas a když to náhodou zkazí, je v čudu celý finále a musí se jet celý znova. A to je blbý pro moderátora i pro soutěžící.
Já bych dal na každou odpověď pět vteřin a časomíra by běžela jako na začátku finále, teprve jakmile moderátor dořekne otázku. Tím by se všechno vyřešilo – moderátor něco zkazí? Opraví se jen jedna otázka, a ne celý finále. Dostane soutěžící dlouhé otázky? Nevadí, časomíra by běžela až po vyslovení otázky. A bylo by vyřešeno vše k dobru na obou stranách.

Další věc je nic. To totiž soutěžící dostanou i když porazí pět družstev, ale nevyhrajou ani jedno finále. Dal bych jim aspoň deset tisíc za to, že se dostali do finále.

Je tam víc nesmyslů a nespravedlností, ale tak to prostě je. Když člověk řekne těstoviny a oni jsou to špagety a nikdo to neuzná jako správnou odpověď, tak to je nanic. Ale v tomhle typu soutěže to asi jinak ani nejde.

No a pokud se mě teď zeptáte, jestli bych do toho šel znova, tak teď už vím naprosto přesně jestli jo nebo ne. Moje odpověď zní: „Mě je to jedno“.